Pružný akcelerátor - neoklasický model investičních výdajů

Model pružného akcelerátoru je demonstrací jedné z hypotéz o rychlosti přizpůsobování kapitálové zásoby firem v čase. Základním východiskem tohoto modelu je předpoklad, že rychlost investic je tím vyšší, čím větší je mezera mezi existující kapitálovou zásobou a žádoucím stavem kapitálu.

Mezera mezi aktuálním stavem kapitálu (K_-1) a žádoucím stavem kapitálu (K*) je v čase t=1 rovna K*-K_-1. Podíl této mezery, který firmy v daném období chtějí odstranit označíme l . Potom se v průběhu běžného období zásoba kapitálu zvýší o D K=l (K*-K_-1) a zásoba kapitálu K na konci období bude činit K=K_-1+l (K*-K_-1).

Jaká bude v daném případě výše investic? Investice jsou takový tok výdajů, který zvyšuje fyzickou zásobu kapitálu. Aby firma mohla zvýšit svoji zásobu kapitálu z K_-1 na K (tedy o D K), musí provést čisté investice ve výši I=D K=l (K*-K_-1). Pokud bychom určovali hrubé investice, musíme čisté investice zvýšit o odpisy, tj. I (hrubé) = I + d K_-1.

Například: pokud l =0,3, dojde v každém období ke snížení mezery mezi žádoucím stavem kapitálu a skutečným stavem kapitálu o 30 %.

Předpokládejme, že K*=1000, l =0,3 a K₀=100. Potom by byl průběh postupného přizpůsobení kapitálu následující:

Investování tedy pokračuje tak dlouho, až je mezera mezi K* a K rovna nule, tedy do té chvíle, než se stav kapitálu rovná žádanému stavu.

?ádoucí zásoba kapitálu je takové množství kapitálu, kterým by firmy chtěly disponovat ve dlouhém období bez ohledu na zpoždění, které je vyvoláno přizpůsobováním výše zásoby kapitálu.

Výši K* zjednodušeně odvodíme pomocí Cobb-Douglasovy produkční funkce. Y=f(K,L)=AKa L^1-a , kde A značí technologický pokrok (technologickou produktivitu) a a označuje podíl kapitálové zásoby na tvorbě výstupu.

K*=f(Y_e,rc), tj. K* závisí na očekávané úrovni výstupu a na nájemních nákladech kapitálu. Čím je nájemní náklad kapitálu nižší, tím je žádaná výše kapitálu vyšší. Čím je očekávaná úroveň výstupu vyšší, tím je vyšší K*.

Nájemní náklad kapitálu je určen očekávanou výší reálné úrokové míry (r_e) a mírou odpisů (d ), tedy: rc=r_e+d . Nájemní náklad je určen reálnou úrokovou mírou, tedy ro i-p , kde r je reálná úroková míra, i nominální úroková míra a p je míra inflace.

Potom pro optimální výši kapitálu platí následující vztah:

K* tedy závisí na očekávané úrovni výstupu a na porovnání nákladů na vytvoření kapitálové zásoby s přínosy z výše této kapitálové zásoby (tj. porovnání mezního produktu kapitálu s nájemními náklady kapitálu). Mezní produkt kapitálu je v rovnici K* zastupován parametrem a , tedy podílem kapitálu na tvorbě důchodu.

Dojde-li ke zvýšení investičních výdajů, dojde zároveň ke zvýšení agregátní poptávky (z rovnice AD=C+I+G+NX) a to o

a v modelu IS-LM tedy dojde k posunu křivky IS doprava a tím ke zvýšení výstupu.

Proto má vláda zájem na růstu investic, který může ovlivnit svojí fiskální politikou. Jedním z hlavních prostředků, kterými může vláda ovlivnit investiční politiku firem, jsou daně.

Jednou z možností podpory investic je daňový dobropis (v USA byl využíván od 60. do 80. let), který firmám umožňuje odečíst určitou část investičních výdajů z daní, čímž dochází ke snížení nájemních nákladů kapitálu.

Efekt daňového dobropisu se liší dle toho, jedná-li se o dobropis dočasný či o dobropis trvalý. Jedná-li se totiž o dočasný dobropis a firmy tuto skutečnost znají, lze potom očekávat snahu firem o největší nárůst investičních výdajů právě v období, kdy dočasný daňový dobropis platí. Dočasný daňový dobropis tedy může působit proticyklicky, avšak očekávání načasování dobropisu a jeho trvání může negativně ovlivnit stabilitu investičních výdajů.

Empirické výsledky ukazují, že investiční výdaje sice obvykle skutečně vykazují závislost na běžném výstupu a nepřímo na nájemném nákladu kapitálu, avšak s určitým (přibližně dvouletým) zpožděním. To je pravděpodobně vyvoláno způsobem tvorby očekávání a dále prodlevou mezi plánováním a realizací investičních výdajů.